foto: Marii (www.marii.wz.cz)

Můj úplně první kůň byl červeně károvaný koňopolštář, kterému se kdosi (asi já) snažil domalovat fixou ohlávku. Tolik tedy mé koňské začátky :))

Na své prvotní setkání s živými koňmi si přesně nevzpomínám, ale zřejmě nebude o moc starší než zmiňovaný polštář. Ač jsem totiž od dětství bydlela v Brně, koně jsem vídala poměrně často. Jeden ze sousedů vlastnil pár teplokrevných valachů, které pravidelně zapřahal a další koník se zcela volně popásal přímo u nás v ulici.

Jízdu na koni jsem si poprvé vyzkoušela na kolotočových ponících v Bystrci,  později (o hoooodně později) přišla na řadu i první jezdecká hodina na hřbetě hannoverské klisny Falmy v JS Nové Dvory. A pak už to šlo rychle. Začala jsem chodit pomáhat do jedné brněnské jezdecké stáje. Pak do druhé… A do třetí… Naučila jsem se správně krmit, čistit, místovat, s ježděním už to bylo trochu horší. Přesto mám z těchto let mnoho krásných zážitků. První výlet s poníkem  Filipem bez dozoru dospělých, první vyjížďka s Gambolem a Zrzou, vycházky s Barunou, první samostatná vyjížďka na Karině, skoky na Galánovi, hodiny na Jankovi, adrenalinové procházky s Apisem, krokování šílené Kačeny, "sranda závody" na Líše, nezapomenutelné tábory na Cunkově, první (a poslední) přeskok v mém životě, ježdění na olympijském Packmanovi, seznámení s Žužem, vyjížďky s Darem, procházky s Damonou, pády s Vagou, "trápení" koníka Beethovena na jízdárně při nekonečných pokusech naučit mě konečně správně nacválat… Nejen všem těmto koníkům a lidem kolem nich patří můj veliký DÍK.

Kromě zmíněných koníků mám mnoho oblíbenců v řadách dostihových plnokrevníků. Tím největším a nejúžasnějším, kterého bych chtěla zmínit, byl valášek Cieszymir (POL), kterého jsem prvně potkala víceméně omylem, když jsem šla navštívit právě narozenou Adjikku. Stál v protějším boxe a koukal, co mu kdo dá... Tehdy jsem na nějakou Ajdikku úplně zapomněla a téměř celou dobu prostála u něho. Prostě mě nenechal odejít, postupně jsem do něj nacpala všechna jablíčka donesená pro ostatní čtyřnohé pacienty... Bohužel, Česťa za tragických okolností odcválal na věčné pastviny za stájovými kolegy Balamutem (POL) a Bargielem (POL) a věřím, že tam konečně vyhraje svou Velkou pardubickou.

Koně mě provázejí v mém dalším životě. Ať už prostřednictvím časopisu Koně & hříbata, který jsem měla možnost nějakou dobu (snad úspěšně) vést, nebo formou fotografií. Focení, možná lépe řečeno cvakání koníků je jedním z mých velkých zájmů, jemuž bych se ráda i nadále věnovala a zdokonalovala se v něm. Mé více či méně povedené pokusy si můžete prohlédnout právě na těchto stránkách. Ve velké míře jde o fotky plnokrevných koní nebo přímo dostihového sportu. Tímto už se dostávám ke své další lásce, plnokrevníkům, cvalovým dostihům a samotné Velké pardubické, kterým nesmírně fandím. Až tak, že je mým bláznivým přáním je projet se po pardubické dostihové dráze na koni :))